Příprava na whole30

…abych toho neměla málo, rozhodla jsem se, že musím něco udělat se svým stravováním. Od narození Tygra to flákám. Jím, když je čas, někdy úplně vynechám nějaké jídlo a pak mám takový hlad, že už ani nemůžu jíst.

Když si k tomu přidám práci (je fyzicky dost náročná) stane se mi, že jsou dny, kdy prostě nejsem ani schopná pohnout rukou.
Já jsem nikdy něměla energie na rozdávání, jsem spíš lenochod než myš, ovšem ráda bych vydržela čilá víc než 4hodiny denně a zvládala mimo povinnosti i koníčky a do budoucna i pravidelné cvičení.

A úplně nejvíc mě k změně „donutily“ moje sousedky. Všechny 4 jsou starší, úspěšné podnikatelky a všechny 4 mají problém shodit těch pár cm (na kg nehraju).
Nedokážu to pochopit, že vzdělané úspěšné ženy v dnešní době, kdy je tolik možností, dělají ty klascké chyby našich maminek a babiček. Hladovějí a neustále snižují svůj příjem.

Já už jsem před Tygrem hodně experimentovala se stravou, abych zjistila, co mi vyhovuje, takže mi v postatě stačilo se k tomu vrátit a trochu víc poslouchat svoje tělo, protože těhotenství ho trochu změnilo. Whole30 jsem chtěla vyzkoušet, ale nestihla jsem to a teď se do toho nechci pustit hned. Nemám na radikální řezy dost energie.

Tudíž jsem prozatím najela na takovou kombinaci primal/paleo stravování a sleduju, co to se mnou dělá.
Poctivě si zapisuju poznámky a k dobru můžu dát třeba to, že jsem se ani ne za týden odvodnila a ztratila 2cm přes zadek, který mě dost trápily. Já jsem si myslela, že to bude voda, ale až tolik.

Nebo mám třeba vyzkoušeno, že pokud chci kvalitní spánek, nesmím si dávat nic s laktózou. Budím se potom taková nedospalá a oteklá. A že po lepku mě trápí plynatost :-/

Ještě musím přečíst knihu Jídlo na prvním místě a pak, když okolnosti dovolí, směle na to. Líbilo by se mi datum zahájení 1.7.2017.

Příprava na whole30

Kde je Marie Kondo, když jí potřebuju

Včera večer mi milý Antropolog večer oznámil, že zítra dopoledne přijde realitní makléřka, nafotit si byt. Hmm tak dík, viď.

Máme pořád moc věcí. Momentálně třeba MUSÍME mít v bytě stan. A já teď nevim, kam ho dát. Nebo košík na houby. V Praze!

Došla jsem k závěru, že uklizenej byt může být v případě, že spolupracujou všichni obyvatelé. A ne jen jeden…
Tak snad až paní agentka dorazí, nespadne na ní skříň. poněvadž jsem tam nacpala všechno a ještě něco navíc.
Jak třeba ten grill, kterej MUSÍME mít a NĚKDO ho zásadně nemyje…

Fakt jsem na to stěhování zvědavá…

Kde je Marie Kondo, když jí potřebuju

Jak jsem byla u kouče, ale nakonec je to spíš o mém dětsví prvorozené…

Nedávno na Nevýchova.cz prohběhl video seminář o tom, jak to má starší sourozenec. Koukla jsem na něj, spíš ze zvědavosti a byla jsem úplně hotová z toho, když jsem tam slyšela o sobě.

Jsem prvorozena ze tří. Moje mamka speciálně (ale i ostatní) na mě měli nároky, musela jsem být hodná a šikovná, dělat vše podle jejich představ, jinak jsem to pocítila nelibostí vůči mojí osobě. A já chtěla, aby mě měli rádi a tak jsem poslouchala jako pes a dělala, co mi kdo řekl. A když už to vypadalo, že bude svoboda, narodila se o 12 mladší sestra, naši se rozvedli a ze mě se stala chůva.

Za koučkou jsem šla z důvodu, že mi nejde to, v čem jsem dobrá, prostě kvůli pracovní stránce (protože moje zaměstnání mě úplně nenaplňuje), nic nedělám s lehkostí a mám pocit, že to zkazím, dřív než začnu.
Myslela jsem si, že jsem prostě přetížená z dob střední, kdy jsem nezvládala a měla jsem co dělat, abych jí udělala (nebyl moc čas na učení, musela jsem se starat o sestry a domácnost) a na nějakou kreativitu už vůbec nezbyl čas.

A překvapivě jsme se dostaly zase k mému dětství. K tomu, jak jsem nastavená na to, být jako ovce, poslouchat, co mi kdo řekne a mít strach, že když nesplnim rozkaz, přijde trest. Pořád ten pocit z dětství, buď hodná, neodmlouvej a chovej se, jak ti řeknu.

Mrzí mě, že jsem nebyla dost rebel, abych si prosadila aspoň trochu tu svou, protože teď mě to stojí hromadu dřiny, zatímco v těch 15ti by to šlo jako po másle.

Myslim si, že i to je důvod, proč já prostě nechci víc dětí. Je mi nevolno z přestavy, že bych prostě jedno protěžovala a druhý přetěžovala. Stát se to nemusí, ale proč riskovat.

Teď ještě vědět, že nevyhazuju peníze oknem. Protože opravdu nevim, kdy poznám, že mi to sezení k něčemu bylo.

P.S. Mámu samozřejmě neobviňuju, ale vůbec nemáme ten kamarádskej vztah, jako to vidím jinde. Ono to nejde, pořád má potřebu mě usměrňovat.

Jak jsem byla u kouče, ale nakonec je to spíš o mém dětsví prvorozené…

Jsou zápisy do školek

… moje noční můra snad končí. Alespoň na nějakou dobu.

Do nedávna u nás probíhalo pátrání po státní školce, která je, z našeho pohledu dobrá. Tzn. pokud možno bez hororovejch píuček, bez jídel ze kterých mi vstávaj vlasy na hlavě a pokud možno s uvolněným výtvarným projevem.
Našla se jedna.

Slevila jsem z nároků na, aby nás tam vzali a byla blízko a alespoň někdo v okolí byl spokojenej. Takže jsme vybrali školku u nás a ouha, jiná městská část.
A taky jsem zjistila, že většina lidí je prostě spokojená. I s tím, že maj děti k jídlu Nutellu a kakao v jedný svačině.

Po prohlídce „naší vyvolené“ jsem stihla už jen jeden den otevřených dveří, vypadalo to nadějně, malá školka při ZŠ, pouze dvě třídy. Tamtadadá… Píučky byly jak ze školy. Z takový tý hororový školy, kde se musí kreslit naprosto rovný čáry správnou barvou. A kytka nemůže mít modrej stonek.

Dalším problémem je, že odchází málo předškoláků. Všude berou jen pár kousků, takže rodiče podávaj hystericky přihlášky i do školek, kam nechtěj. Rekord, kterej jsem slyšela, je 8 přihlášek…

My jsme nakonec vybrali jednu. Splňuje naše představy, je celkem blízko a prostě děj se vůle… Ovšem při představě, že mě za rok čeká totéž, se na to snad vybodnu a pojedem v současnym režimu…

Jsou zápisy do školek

Duben mi dal zabrat

Nechápu, v březnu jsem se vezla na vlně naprosté euforie a všechno šlo samo, teď jsem měla pocit, že se jen dřu.
A počasím to nebylo, to mě vůbec nevadilo.

Co mi ovšem vadí, že jsem stále nedokončila svojí softshelku, takže jsem v dešti zase improvizovala, abych zvládla rychle dopravit sebe a dítě na autobus do školky. Jednou jsem to zkoušela s deštníkem. Tygr sice pochopil, že když ho nesu, tak on drží děštník, ovšem vůbec mu nevadilo, že mam skoro zlomenej krk 🙂

Na začátku měsíce jsem si zašla do kadeřnictví pro barvu. Mám tmavé vlasy a chtěla jsem trochu zesvětlit. Asi dobrý, klidně bych šla do světlejší.

Tygr zvládl vychodit všechny vstupy do školky, minulý týden dl 4 dny v kuse a omarodil až a Antropologova prodlouženého víkendu. Už jsem tu psala, že můj muž neumí sedět na zadku. A teď na něm bude muset sedět, protože na OČR chodí on.
V sobotu byli zkusit přívoz a zmokli, v neděli pálení čarodejnic, byli málo oblečený a včera zase nějaká akce u Oka.
Nedá si říct a já jsem akorát naštvaná, protože mám konečně volno a nic z toho.

Také jsem si zašla ke kouči, to by bylo asi na samostatnej post, ovšem pořád nevim, jestli mi to pomohlo, nebo to byly vyhozené peníze.

A konečně největší úspěch měsíce, konečně je druhej kočárek pryč, Tygr od 2 let nejezdí. Zkoušeli jsme to už jednou, dala jsem to na starost Antropologovi, protože vůbec netušil, kolik je s tim práce a nic. Tak jsem se do toho musela vložit… Ale jestli někdy bude dvojka, pořídim si ho zase. Byl to miláček.

Duben mi dal zabrat

Vůbec mi to nejde…

… dopsat článek, ať je o čemkoliv. Jsem špatná blogerka a není to tím, že by mi chybělo psací mojo (narozdíl od toho šicího), ale protože si uvědomuju, že náš život se týká mnohem většího množství lidí a míst, než když jsem s tím začínala. A má naprosto konkrétní obrysy.

A ono se to nějak nedá úplně zaznamenávat dobře, když si chce člověk zachovat úplnou anonymitu. A to já chci, byť mám čtenářů nula nula prd.

Mohla bych si třeba víc vymýšlet, ale to není úplně to co jsem chtěla Líbí se mi mateřskej blog/život. Ovšem psát o každý žlutý, tématicky neutrální nudli, to netoužim.

A tak hluboce přemýšlím, jak to pojmout a úplně nej mi z toho vychází tweet.
Protože článek o tom, jak Tygrovi připadá plivání, jako důležitá činnost nebude mít moc slov. A fotky dávat nechci. Prostě ne. Stačí, že ho zveřejňujou ve školce. Jde o soukromí především.A nemuset zaheslovávat blog…

Vůbec mi to nejde…