Co mi chce zase tělo říct?

Něco jsem chytla… Hlava se mi motá, bolí. A klouby, ježiši to je bolest. Ptám se sama sebe, proč? Samozřejmě si umím odpovědět, i kdybych chtěla být dokonalá supersamostatná Wonder woman, nejsem. A na druhou stranu, neuškodí, když si Antropolog uvědomí, co všechno na mně stojí a padá. V jeho očích si to totiž dělíme 50:50. Tak určitě 😀

A taky se mi nechce do kanceláře, takhle můžu mít celý týden HO a nehledat výmluvy, proč tam nemůžu.

Za 3 týdny mám narozeniny. Je to možné, že se rok od roku těším víc? Letos si nejspíš úplně sama zajdu na brunch a pak na margaritu a večeři. Těším se neskutečně. Čím dál víc mě baví samu sebe oslavit jen se sebou a podle sebe. Žádný dorty, žádný šarády (moje maminka by určitě ráda přijela na dort), žádnej otrávenej Antropolog, protože ho to neba.

A nadělila jsem si v květnu výlet do Gruzie. 10 dní pouze s batohem 40 x 30 x 20 cm. Nemůžu se dočkat. Tahle jsem ještě necestovala a láká mě to čím dál víc.